Terminologie

 A | B | C | D | E | F | G | H | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | Z |

 

A

Aktivní tlumočník

Aktivní tlumočník je ten tlumočník v tlumočnickém týmu, který právě tlumočí projev mluvčího.
(Kateřina Pešková)

B

Balkónové tlumočení

Jde o specifickou formu tlumočení, kdy jeden tlumočník tlumočí celé divadelní představení a je umístěn mimo jeviště, na balkóně. Tam jsou také velmi často umístěni i samotní neslyšící diváci. Balkónové tlumočení je nejméně komfortním typem tlumočení pro neslyšící, pokud ještě vůbec lze vzhledem k častému neprofesionálnímu přístupu k překladu a zpracování mluvit o typu uměleckého tlumočení.
(Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová)

C

Certifikační vzdělávací program

Certifikační vzdělávací program (CVP), byl ve své době jediný ucelený a systematický vzdělávací program pro tlumočníky pro neslyšící, jenž realizovala Česká komora tlumočníků znakového jazyka. Byl otevřen široké veřejnosti a jako v jediném vzdělávacím programu v něm byly zohledněny tlumočnické specializace – tlumočník znakového jazyka, transliterátor znakované češtiny a vizualizátor mluvené češtiny. Certifikační vzdělávací program vycházel z požadavků EU na vzdělávání v oblasti jazyků, které jsou dány Společným evropským referenčním rámcem. Součástí studia v Certifikačním vzdělávacím programu nebylo jen osvojení si teoretických znalostí, ale především absolvování řízené praxe, která spočívala jak v praxi supervizované, tak v praxi již nesupervizované. Povinný počet hodin, které musel frekventant odtlumočit, byl dán typem specializace. Stejně tak byly dány oblasti, ve kterých mělo tlumočení probíhat (např. tlumočení ve školství, komunitní tlumočení, veřejné tlumočení, nespecifikované tlumočení). Studijní plán si každý frekventant sestavoval libovolně sám z nabízených seminářů podle podmínek vybrané specializace – část seminářů byla dána jako povinná, část seminářů si student vybíral podle své oblasti zájmu. Doba studia pro specializaci tlumočník českého znakového jazyka byla 2,5 roku, pro specializaci transliterátor znakované češtiny 1,5 roku a pro specializaci vizualizátor mluvené češtiny 1 rok. Celková doba studia se u všech specializací mohla prodloužit maximálně o rok. Absolventi získali certifikát České komory tlumočníků znakového jazyka, který garantuje jejich profesionalitu v dané specializaci.
(Kateřina Červinková Houšková)

Cílový jazyk

Jazyk, do něhož se tlumočí/překládá.
(Helena Šebková)

CODA

Anglická zkratka mezinárodně užívaná pro dospělé slyšící potomky neslyšících rodičů (CODA = Children of Deaf Adults). Více informací na http://coda-international.org/,  popř. odkaz na CODA ČR, z.s. (FCB: CODA CZ - Slyšící potomci neslyšících rodičů). 
(Karel Redlich)

Český znakový jazyk

Český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-motorickými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. Český znakový jazyk může být využíván jako komunikační systém hluchoslepých osob v taktilní formě, která spočívá ve vnímání jeho výrazových prostředků prostřednictvím hmatu.
(Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, č. 384/2008 Sb.)

D

Divadelní tlumočení

Umělecké tlumočení divadla má v České republice poměrně krátkou tradici. První divadelní představení tlumočené do znakového jazyka bylo v České republice uvedeno v roce 1998 – představení Plukovník Pták Divadla Na zábradlí. Po roce 2003 začalo představení otevřených neslyšícím divákům přibývat a každý rok jsou pravidelně připravovány nové premiéry tlumočených představení. Nejvíce tlumočených představení realizuje Česká komora tlumočníků znakového jazyka. S ohledem na umístění tlumočníka/tlumočníků v představení lze rozlišit tři základní typy uměleckého divadelního tlumočení – statické tlumočení, zónové tlumočenístínové tlumočení. Nově se k tlumočení divadla řadí i speciální typ tlumočení divadla, kdy je tlumočník zároveň v roli herce i tlumočníka. Tento typ tlumočení zatím nemá běžně vžitý název a Česká komora tlumočníků znakového jazyka pro ně používá termín experimentální forma divadelního tlumočení, někdy se tento typ uvádí v rámci stínového tlumočení. Jednotlivé typy se liší nejen umístěním tlumočníka v prostoru, ale i tím, že výrazně ovlivňují celý proces příprav a realizace tlumočeného představení (zkoušky, rozvržení umístění herců a rekvizit na pódiu, ekonomické aspekty ad.). Odlišují se i mírou tzv. pinpongového efektu, který vyvolávají. V praxi se tento efekt projevuje tak, že neslyšící diváci musí neustále přenášet svou pozornost mezi tlumočníkem a herci na jevišti. K formě tlumočení divadla, která však nebývá uměleckým tlumočením, se řadí i tzv. balkónové tlumočení.
(Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová, Tamara Kováčová)

Doprovodné tlumočení divadla

Typ tlumočení divadla pro neslyšící, při kterém najčastěji tlumočí jedna osoba. Tlumočník je zde pevnou součástí představení a v některých momentech se dostává do role vypravěče, komentátora představení. Nejvíce se využívá v představeních, které jsou určené dětem. Tlumočník je kostýmově sladěn se scénou představení.
(Naďa Dingová)

E

Etický kodex tlumočníka

Soubor pravidel, jimiž by se měl řídit každý profesionální tlumočník. Určuje jeho základní povinnosti a práva vzhledem k dané profesi. Byl vytvořen proto, aby chránil práva tlumočníků (v tomto případě znakového jazyka) i jejich klientů (slyšících i neslyšících). Tlumočník by měl být schopen zahrnout jej do svého každodenního jednání, rozhodování a do všech interakcí, v nichž se může jako tlumočník ocitnout. Profesní organizace tlumočníků znakového jazyka u nás i v zahraničí mají své etické kodexy tlumočníka, jimiž se řídí. Příkladem takového etického kodexu tlumočníků u nás je Etický kodex tlumočníka České komory tlumočníků znakového jazyka, v Americe existuje Etický kodex RID (Registry of Interpreters for the Deaf), v Kanadě Etický kodex AVLIC (Association of Visual Language Interpreters of Canada) apod. Jednotlivé kodexy se mohou lišit svým rozsahem a mírou podrobnosti jednotlivých bodů. Jejich obsah je však velmi podobný. Pro přehled si shrňme některé základní body, které se ve většině kodexů vyskytují. Uvedené termíny nemusejí přesně odpovídat termínům, které konkrétní kodexy používají, slouží pouze pro zobecnění jejich obsahů:

  • Mlčenlivost – Všechny informace, které se tlumočník dozví během tlumočení, jsou přísně důvěrné. Tlumočník se zavazuje k absolutní mlčenlivosti. (Absolutní mlčenlivost neplatí, pokud by tlumočník svým mlčením porušil zákon, např. neoznámil by trestný čin.)

  • Adekvátnost překladu – Tlumočník tlumočí věrně smysl sdělení, nemění jeho význam ani obsah (nic nepřidává ani neubírá).Následování komunikačních preferencí neslyšícího klienta.

  • Nestrannost, neutrálnost – Tlumočník neradí ani nesděluje své osobní názory.

  • Kompetentnost – Tlumočník by měl přijímat pouze takové závazky, které odpovídají jeho schopnostem. Za tlumočení a průběh komunikace nese plnou zodpovědnost. Měl by se na ně také adekvátně připravit (např. studiem materiálů).

  • Nediskriminace – Tlumočník nesmí odmítnout klienta z důvodů rasových, národnostních, náboženských aj.

  • Právo odmítnout tlumočení – Ve výjimečných případech, např. pokud tlumočník cítí, že by v dané tlumočnické situaci nedokázal být neutrální, nebo z důvodu pro něj nevyhovujících podmínek (např. špatné technické vybavení, nedostatek času na přípravu, nekvalitní nebo žádné materiály pro přípravu), které by se mohly negativně podepsat na kvalitě tlumočení.

  • Odměna – Tlumočník dostává za svou práci adekvátní finanční kompenzaci (tj. netlumočí zadarmo).

  • Přiměřenost – Chování i oblečení tlumočníka by mělo být přiměřené vzhledem k situaci, v níž tlumočí.

  • Profesní rozvoj – Tlumočník by se měl ve své profesi dále vzdělávat a usilovat o vlastní profesní rozvoj.

  • Respekt ke kolegům a klientům – Tlumočník by měl respektovat své kolegy a klienty a chovat se k nim čestně.

  • Dodržování kodexu – Tlumočník by měl dodržovat etický kodex profesní organizace tlumočníků, jíž je členem.

Kromě etických kodexů tlumočníka, které si vytvořily jednotlivé profesní organizace tlumočníků, však existují ještě jiné typy kodexů, které fungují např. v rámci určité organizace (u nás například Etický kodex tlumočníka speciální školy pro sluchově postižené v Radlicích, Etický kodex tlumočníka speciální střední školy pro sluchově postižené v Hradci Králové apod.).
(Helena Šebková)

Experimentální tlumočení

Nový typ divadelního tlumočení, kdy se tlumočník dostává velmi často do role interpreta. Počet tlumočníků může v některých případech převýšit počet herců. Tlumočníci jsou zde pevnou součástí představení, jsou v kostýmech. Představení, které je tlumočeno touto formou tlumočení, jako tlumočené vzniká, není možné tlumočníky do představení „implantovat“ později.
(Naďa Dingová)

Hudební tlumočení

Umělecké tlumočení hudby a zpěvu je v České republice poměrně novou záležitostí První koncert populární hudby, který byl celý tlumočený do znakového jazyka – Tříkrálový benefiční koncert –, proběhl v roce 2002. Hudební tlumočení lze rozdělit na tlumočení zpěvu a tlumočení hudby. V každém ze dvou zmíněných případů se při překladu postupuje poněkud jiným způsobem, výchozí hledisko je však u obou typů překladu stejné – zprostředkovat neslyšícímu divákovi stejný prožitek, jako má divák slyšící. Hudební tlumočení je dále možné podle počtu tlumočníků při jednotlivé skladbě rozdělit na tlumočení skladby jedním tlumočníkem a tlumočení skladby dvěma, případně více tlumočníky. V případě tlumočení celého koncertu bývá obvyklejší a komfortnější střídání více tlumočníků, a to po jednotlivých skladbách i v situaci, že se jedná o jednoho interpreta. Umístění tlumočníka na jevišti ve vztahu k interpretovi je volnější než při divadelním tlumočení. V případě tlumočení hudby ve většině případů není na místě mluvit o tzv. pingpongovém efektu, protože hudební těleso nebude neslyšícím divákem s největší pravděpodobností intenzivně sledováno a umístění tlumočníka je v podstatě velmi variabilní. Tlumočník, resp. pořadatel, by měl zvážit, zda kromě hudebníků budou na scéně ještě jiné výrazné či důležité vizuální podněty, které by mohly umístění tlumočníka ovlivňovat. Při tlumočení zpěvu platí stejná zásada jako u divadelního tlumočení – čím blíže je tlumočník interpretovi, tím je zážitek neslyšícího diváka komplexnější. Je však nutno podotknout, že případné oddělení tlumočníka a interpreta je při tlumočení zpěvu méně rušivé než u tlumočení divadelního, protože tím většinou není ovlivněno porozumění.
(Kateřina Červinková Houšková)

Individuální tlumočení

Tlumočení jedním tlumočníkem jednomu klientovi. Typickým příkladem je tlumočení u lékaře nebo na úřadě, tzv. komunitní tlumočení.
(Helena Šebková)

Komunitní tlumočení

Tlumočení, které se odehrává v běžných, každodenních situacích na základě potřeb komunity neslyšících, např. tlumočení u lékaře, na úřadě, na poště, v bance apod. Tento typ tlumočení vyžaduje od tlumočníka především zvolení vhodných jazykových prostředků, citlivý přístup ke klientovi a k celé tlumočené situaci, neboť při těchto situacích je neslyšící klient v interakci nejčastěji se slyšícím člověkem, který nemá o problematice hluchoty žádné informace a není zvyklý na přítomnost tlumočníka.
(Helena Šebková, Kateřina Pešková)

Konsekutivní (následné) tlumočení

Tlumočník netlumočí ihned, ale s určitým zpožděním, např. po větách, spojení vět, tematických celcích nebo až poté, co mluvčí dokončí celou svoji promluvu. Konsekutivní tlumočení může být plné (doslovné), nebo docházík tomu, že je informace, která je předmětem tlumočení, zkrácena, zůstává však přitom zachován význam textu i záměr mluvčího. Při konsekutivním tlumočení si tlumočník během poslechu originální promluvy může dělat poznámky (tlumočení s tlumočnickým zápisem). Ty mohou být individuální (jiný tlumočník by jim plně nerozuměl), nebo částečně konvencionalizované (tlumočníci používají podobné symboly a vycházejí ze stejných principů). Konsekutivní tlumočení se běžně při tlumočení ze znakového jazyka do mluveného jazyka nepoužívá, protože tlumočník musí očima sledovat mluvčího, a nemůže si tudíž dělat žádné poznámky, aniž by mu překládaný text „unikl“. Ve výjimečných případech ale lze i do znakového jazyka či z něho tlumočit konsekutivně, např. ve specifických situacích, jako je kurz fotografie probíhající ve fotokomoře nebo návštěva planetária, nebo v případě, že je klient neznámý, má specifické komunikační potřeby, jedná se o staršího neslyšícího, který nemá zkušenosti s tlumočníkem, nebo pokud si to klient z nějakého důvodu výslovně přeje (např. chce nejprve sledovat mluvčího a až poté tlumočníka, nikoli oba současně).
(Helena Šebková)

Kultura neslyšících

Pojem kultura je obecně velmi široký a jeho definice se u jednotlivých autorů liší. Užší pojetí pojmu kultura je podle Průchy (2001) vztahováno k projevům chování lidí – kulturou určitého společenství se tedy míní jeho zvyklosti, symboly, komunikační normy a jazykové rituály, sdílené hodnotové systémy, předávané zkušenosti a zachovávaná tabu. Vlastní specifickou kulturu lze nalézt i u neslyšících lidí – v komunitě neslyšících, které spojují tři základní rysy: hluchota, komunikace v národním znakovém jazyce (u nás v českém znakovém jazyce, v Anglii v britském znakovém jazyce atd.) a vzájemná podpora členů komunity neslyšících. Kultura neslyšících se rozvíjí převážně v klubech a organizacích neslyšících, kde je prostor pro snadnou interakci a pro komunikaci ve vlastním jazyce a kde mizí jakékoliv komunikační problémy, a při setkávání neslyšících lidí při různých událostech (např. plesy pro neslyšící, pálení čarodějnic, přehlídka tvorby ve znakovém jazyce Mluvící ruce aj.). Typickými příklady z kultury neslyšících jsou humor neslyšících (vyprávění vtipů či příběhů založených na znakovém jazyce), vizuální umění (obrazy neslyšících malířů, např. Antonína Kovaříka, filmy neslyšících tvůrců, např. Awi filmu), divadelní tvorba (např. profesionálního divadelního souboru Divadlo Neslyším) a pravidla chování a zvyky v komunitě neslyšících (např. potlesk neslyšících – třepotání zdviženýma rukama nad hlavou, upoutání pozornosti – poklepání druhému na rameno nebo na horní část paže, při větší vzdálenosti zamávání rukou, opakované rázné dupnutí, opakované rozsvícení a zhasnutí světla).
(Barbora Kosinová)
PRŮCHA, J. Multikulturní výchova: teorie – praxe – výzkum. 1. vyd. Praha : ISV, 2001.

Logistika tlumočení pro neslyšící

Tlumočnickou situaci významně ovlivňuje prostředí, ve kterém tlumočník tlumočí. Místo má vliv na to, kde bude tlumočník stát, jak se bude chovat, s jakými etickými dilematy se může setkat, a v neposlední řadě i na to, jak bude danou informaci tlumočit. Některé tlumočnické situace – tlumočení u lékaře, ve vzdělávacím prostředí, u soudu, na konferencích a v našem kontextu relativně nově i během divadelních představení, koncertů vážné hudby apod. – se tak vyznačují speciálními pravidly týkajícími se umístění tlumočníka, jeho kompetencí, příp. i oděvu. Např. při tlumočení u lékaře by měl být tlumočník nablízku lékaři i neslyšícímu klientovi tak, aby jej mohli oba pohodlně sledovat, zároveň by však neměl vadit lékaři v pohybu či v nezbytných procedurách. Tlumočník by měl dobře znát medicínskou terminologii a lékařské postupy, které mohou ovlivňovat průběh tlumočení (např. podání očních kapek, po kterých má pacient rozostřený zrak, rentgenové vyšetření, porod aj.).
(Helena Šebková)

Neslyšící tlumočník

Neslyšící tlumočník je osoba prelingválně neslyšící, jejímž mateřským jazykem je český znakový jazyk, popř. osoba postlingválně neslyšící ovládající český znakový jazyk na úrovni rodilého mluvčího. Pro profesi neslyšícího tlumočníka jsou důležité jazykové kompetence, osobnostní předpoklady a tlumočnické dovednosti, stejně jako u tlumočníků slyšících. S neslyšícím tlumočníkem se lze nejčastěji setkat při jednom z typů týmového tlumočení – tzv. „relay“ tlumočení, dále pak v roli podpůrného tlumočníka v tlumočnickém týmu, při uměleckém tlumočení a při tlumočení pro hluchoslepé klienty.
(Kateřina Pešková)

Organizace tlumočníků pro neslyšící v České republice

Historicky v České republice existovaly tři organizace tlumočníků pro neslyšící – Česká společnost tlumočníků znakového jazyka (ČSTZJ), která byla založena v roce 1996, Organizace tlumočníků znakového jazyka (OTZJ), která byla založena taktéž v roce 1996, a Česká komora tlumočníků znakového jazyka, která byla založena v roce 2000. V roce 2001 organizace Česká společnost tlumočníků znakového jazyka a Organizace tlumočníků znakového jazyka založily s cílem větší jednotnosti tlumočníků u nás Národní radu tlumočníků a lektorů znakového jazyka (NRTLZJ). 

V současné době (stav k 2018) vyvíjí podle dostupných informacích činnost pouze ČKTZJ. Ve Veřejném rejstříku a sbírce listin Ministerstva spravedlnosti ČR jsou zapsané pouze ČSTZJ, NRTLZJ a ČKTZJ. 


(Helena Šebková, aktualizováno v roce 2018 Siková, Lišková)

Pasivní tlumočník

Pasivní tlumočník je ten tlumočník v tlumočnickém týmu, který právě netlumočí projev mluvčího. Zatímco aktivní tlumočník tlumočí projev mluvčího, pasivní tlumočník zčásti odpočívá a připravuje se na svou roli aktivního tlumočníka, zčásti sleduje svého kolegu a „kontroluje“ jeho výkon. Oba jsou neustále ve spojení, pasivní tlumočník může příp. doplnit či upřesnit některé informace podle předem domluvených signálů, které aktivní tlumočník plně nezachytil. Pasivní tlumočník však do tlumočení aktivně nevstupuje. Dále má na starosti zajištění optimálních technických podmínek pro svého kolegu (osvětlení, zda tlumočník dobře vidí/slyší mluvčího, zda tlumočníka vidí/slyší posluchači atp.). V případě přednášek, konferencí apod. pasivní tlumočník obvykle pro větší přehlednost situace tlumočí dotazy z publika.
(Kateřina Pešková)

Pravidla tlumočení

Soubor pravidel, jimiž by se měl řídit každý profesionální tlumočník. Určuje jeho základní povinnosti a práva vzhledem k dané profesi. Byl vytvořen proto, aby chránil práva tlumočníků (v tomto případě znakového jazyka) i jejich klientů (slyšících i neslyšících). Tlumočník by měl být schopen zahrnout jej do svého každodenního jednání, rozhodování a do všech interakcí, v nichž se může jako tlumočník ocitnout. Profesní organizace tlumočníků znakového jazyka u nás i v zahraničí mají své etické kodexy tlumočníka, jimiž se řídí. Příkladem takového etického kodexu tlumočníků u nás je Etický kodex tlumočníka České komory tlumočníků znakového jazyka, v Americe existuje Etický kodex RID (Registry of Interpreters for the Deaf), v Kanadě Etický kodex AVLIC (Association of Visual Language Interpreters of Canada) apod. Jednotlivé kodexy se mohou lišit svým rozsahem a mírou podrobnosti jednotlivých bodů. Jejich obsah je však velmi podobný. Pro přehled si shrňme některé základní body, které se ve většině kodexů vyskytují. Uvedené termíny nemusejí přesně odpovídat termínům, které konkrétní kodexy používají, slouží pouze pro zobecnění jejich obsahů:

  • Mlčenlivost – Všechny informace, které se tlumočník dozví během tlumočení, jsou přísně důvěrné. Tlumočník se zavazuje k absolutní mlčenlivosti. (Absolutní mlčenlivost neplatí, pokud by tlumočník svým mlčením porušil zákon, např. neoznámil by trestný čin.)

  • Adekvátnost překladu – Tlumočník tlumočí věrně smysl sdělení, nemění jeho význam ani obsah (nic nepřidává ani neubírá).

  • Následování komunikačních preferencí neslyšícího klienta.

  • Nestrannost, neutrálnost – Tlumočník neradí ani nesděluje své osobní názory.

  • Kompetentnost – Tlumočník by měl přijímat pouze takové závazky, které odpovídají jeho schopnostem. Za tlumočení a průběh komunikace nese plnou zodpovědnost. Měl by se na ně také adekvátně připravit (např. studiem materiálů).

  • Nediskriminace – Tlumočník nesmí odmítnout klienta z důvodů rasových, národnostních, náboženských aj.

  • Právo odmítnout tlumočení – Ve výjimečných případech, např. pokud tlumočník cítí, že by v dané tlumočnické situaci nedokázal být neutrální, nebo z důvodu pro něj nevyhovujících podmínek (např. špatné technické vybavení, nedostatek času na přípravu, nekvalitní nebo žádné materiály pro přípravu), které by se mohly negativně podepsat na kvalitě tlumočení.

  • Odměna – Tlumočník dostává za svou práci adekvátní finanční kompenzaci (tj. netlumočí zadarmo).

  • Přiměřenost – Chování i oblečení tlumočníka by mělo být přiměřené vzhledem k situaci, v níž tlumočí.

  • Profesní rozvoj – Tlumočník by se měl ve své profesi dále vzdělávat a usilovat o vlastní profesní rozvoj.

  • Respekt ke kolegům a klientům – Tlumočník by měl respektovat své kolegy a klienty a chovat se k nim čestně.

  • Dodržování kodexu – Tlumočník by měl dodržovat etický kodex profesní organizace tlumočníků, jíž je členem.

Kromě etických kodexů tlumočníka, které si vytvořily jednotlivé profesní organizace tlumočníků, však existují ještě jiné typy kodexů, které fungují např. v rámci určité organizace (u nás například Etický kodex tlumočníka speciální školy pro sluchově postižené v Radlicích, Etický kodex tlumočníka speciální střední školy pro sluchově postižené v Hradci Králové apod.).
(Helena Šebková)

Překlad

1. Obecný pojem pro převod sdělení z jednoho jazyka do druhého jazyka, přičemž forma jazyka může být psaná, mluvená nebo znakovaná.
2. V užším významu překlad znamená převod sdělení z písemné formy jednoho jazyka do písemné formy jazyka druhého. U znakových jazyků se o překladu hovoří v případě převodu ze záznamu znakového jazyka do mluvené/písemné formy druhého jazyka a naopak, nebo ze znakového jazyka do písemné formy mluveného jazyka a naopak.
(Helena Šebková)

Přístupy k výkonu tlumočnické profese

Na profesi tlumočníka znakového jazyka je možné se dívat z mnoha úhlů. Někdy bývá přirovnáván ke stroji, do něhož vstupuje informace v jednom jazyce a v jiném jazyce zase tatáž informace vystupuje, k oknu, skrze nějž proudí významy oběma směry, k mostu, který spojuje dva různé světy, nebo k telefonnímu drátu, skrze který proudí informace mezi dvěma účastníky komunikace. Uvedená přirovnání můžeme chápat jako metafory, které se snaží zachytit podstatu tlumočnické profese. Vedle metafor existuje také několik přístupů k profesi tlumočení. Humphrey a Alcorn (2001) rozlišují čtyři hlavní přístupy, každý z nich má svá specifika a byl v průběhu historie tlumočení po nějakou dobu preferován: (a) Tlumočník je ten, kdo pomáhá – přístup je založen na předpokladu, že neslyšící lidé jsou lidé handicapovaní, mají omezené schopnosti a nezvládnou si sami obstarat své vlastní záležitosti. Potřebují tedy tlumočníka nejen k tomu, aby jim překládal, ale také proto, aby jim pomáhal (např. vyplnit složenku, napsat dopis), poradil (např. pro jaké řešení se mají rozhodnout), nebo za ně některé záležitosti dokonce sám vyřizoval. Přístup vede k nerovnoměrnému rozložení sil mezi tlumočníkem a jeho neslyšícím klientem – tlumočník je vždy ten schopnější, vždy ví víc a vždy zná odpovědi na všechny otázky, zatímco neslyšící člověk je ten, kdo totéž nedokáže, neumí, neví a kdo potřebuje pomoci a poradit. (b) Tlumočník je stroj – podstatou tohoto přístupu je, že tlumočník je pouhým strojem, který nemá žádný vliv na probíhající komunikaci či její dynamiku. Analogická k tomuto přístupu je představa tlumočníka jako telefonního drátu, který pouze přenáší informaci mezi dvěma participanty. Tlumočník hledí spíše na množství/objem předávaných informací než na jejich obsah. Etický kodex tlumočníka je chápán jako pevně daný seznam pravidel, kterých se tlumočník musí držet takříkajíc „do puntíku“. Popírá přitom, že už samotná přítomnost tlumočníka má na tlumočenou situaci určitý vliv nebo že tlumočník může situaci ovlivňovat třeba i nevědomě. (c) Tlumočník je ten, kdo usnadňuje komunikaci – tento přístup se zaměřuje na přehnaný důraz na konkrétní okolnosti tlumočené situace, tj. vhodné rozmístění jednotlivých účastníků tlumočené situace, osvětlení, pozadí, oblečení tlumočníka a jeho celkový vzhled. Nic, co do komunikace nepatří, by ji nemělo rušit (včetně okolního hluku, příliš výrazného oblečení tlumočníka, jeho nápadných ozdob, nápadného make-upu či vousů zakrývajících ústa), naopak vše by mělo přispívat k tomu, aby komunikace byla co nejpříjemnější a bez jakýchkoli bariér. Tlumočník už si je vědom komunikační dynamiky tlumočené situace a pracuje s ní. (d) Tlumočník je ten, kdo reprezentuje bilingválně-bikulturní přístup – tento přístup se vyvinul v souvislosti s poznatkem, že znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný jazyk komunity neslyšících a také důležitou součástí kultury neslyšících. Jedná se o přístup z historického hlediska nejnovější a v současnosti nejvíce preferovaný. Představuje jakýsi kompromis či zlatou střední cestu mezi dvěma extrémy, z nichž jeden představuje tlumočníka jako toho, kdo pomáhá, a druhý tlumočníka jako stroj. Tlumočník si uvědomuje komunikační dynamiku tlumočené situace, citlivě na ni reaguje a volí nejvhodnější umístění sebe samého vzhledem k tlumočené situaci. Kromě toho si je vědom toho, že se pohybuje nejen mezi dvěma odlišnými jazyky, ale také mezi dvěma odlišnými kulturami, z nichž každá má svá vlastní pravidla, normy sociální interakce apod. Při vlastním překladu netlumočí jen obsah sdělení, ale prostředkuje jej navíc mezi dvěma kulturami, přičemž musí znát jejich normy a dodržovat je a zachovávat komunikační cíl mluvčího a adekvátní dopad sdělení na adresáta. V rámci tohoto přístupu tlumočník nezastírá skutečnost, že je lidská bytost (nikoli tedy pouhý stroj), a uvědomuje si také, v čem spočívá jeho role tlumočníka. Ke správnému rozhodování v problematických situacích využívá etický kodex tlumočníka, jeho jednotlivé body však neaplikuje striktně, ale vždy vzhledem ke konkrétní tlumočené situaci.
(Helena Šebková)
HUMPHREY, J. H. – ALCORN, B. J. So You Want To Be An Interpreter? An Introduction to Sign Language Interpreting. Amarillo, Texas : H&H Publishing Company, 2001.

„Relay“ tlumočník

Tlumočník tlumočí z překladu, který produkuje jiný tlumočník. Tento překlad se pro něj v tomto případě stává zdrojovým textem. „Relay“ tlumočník může být i neslyšící, např. v situaci, kdy je třeba tlumočit pro hluchoslepého – mluvčí hovoří v mluveném jazyce, tlumočník překládá do znakového jazyka, neslyšící „relay“ tlumočník pak z tohoto znakového jazyka tlumočí hluchoslepému klientovi taktilním způsobem. Jiným příkladem, kdy je rovněž vhodné a žádoucí přizvat neslyšícího „relay“ tlumočníka, je situace, v níž je potřeba tlumočit neslyšícímu klientovi se specifickými komunikačními potřebami (např. jde-li o klienta s minimální jazykovou kompetencí). Neslyšící „relay“ tlumočník však může být využit také na mezinárodní úrovni – např. neslyšící komunikující britským znakovým jazykem je tlumočen přes neslyšícího „relay“ tlumočníka ovládajícího britský znakový jazyk a český znakový jazyk do českého znakového jazyka a z něj je potom jeho promluva tlumočena slyšícím tlumočníkem českého znakového jazyka do češtiny.
(Helena Šebková)

Simultánní (souběžné) tlumočení

Tlumočení sdělení se děje téměř okamžitě (s malou časovou prodlevou) po originální promluvě. Úplná simultaneita není možná, protože tlumočník musí vždy počkat, než uslyší výpověď mluvčího, aby ji pak mohl tlumočit (mešká většinou několik sekund za mluvčím). V tlumočení pro neslyšící je výhodou, že se oba jazyky vzájemně „neruší“, jsou-li produkovány současně. Oproti mluveným jazykům se zdrojový a cílový jazyk liší způsobem existence – znakový jazyk je vizuálně-motorický a mluvený jazyk audio-orální. Simultánní tlumočení pro neslyšící je proto velmi frekventované. Simultánní tlumočení vyžaduje více soustředěné pozornosti, pohotovosti a je celkově náročnější na okamžitou logickou analýzu, zpracování vyslechnuté informace a její paralelní převedení do jazyka cílového než tlumočení konsekutivní.
(Helena Šebková, Ivana Čeňková)

Skupinové tlumočení

Tlumočení jedním tlumočníkem více klientům, např. tlumočení ve třídě, na konferenci. Při skupinovém tlumočení musí mít tlumočník na paměti, že všichni klienti musí mít dobrý přístup k jeho jazykovému kódu; tlumočí-li tedy tlumočník do mluveného jazyka, musí ho všichni klienti dobře slyšet, při tlumočení do znakového jazyka musí být tlumočník na takovém místě, aby ho klienti viděli. Zajištění vhodné pozice pro tlumočníka spadá do oblasti logistiky tlumočení.
(Helena Šebková)

Soudní tlumočení

Soudní tlumočníci zajišťují tlumočení zejména při jednáních u soudu, na policii, při výslechu svědků, pro státní orgány obecně, ověřují správnost překladů důležitých dokumentů a listin anebo tyto dokumenty sami překládají. Tvoří specifickou kategorii tlumočníků, která je definována zákonem o znalcích a tlumočnících. Jsou zapsaní do seznamu tlumočníků, které vedou v České republice jednotlivé krajské soudy, v Praze Městský soud Praha a centrálně Ministerstvo spravedlnosti ČR. Ve výjimečných případech může být ustanoven tlumočníkem (tlumočníkem „ad hoc“) i tlumočník nezapsaný v seznamu znalců a tlumočníků, musí však se svým ustanovením souhlasit a musí složit slib do rukou orgánu, který jej ustanovil. Právo na tlumočníka je zakotveno v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Soudní tlumočníci se účastní takových úředních jednání, kdy jedna ze zúčastněných stran prohlásí, že v českém jazyce není schopna plnohodnotně komunikovat, a že proto žádá o tlumočníka. Soudní tlumočení pro neslyšící se u nás často zužuje pouze na tlumočení v soudní síni. Není výjimkou, že přítomnost tlumočníka při výslechu na policii bývá u neslyšícího klienta velmi podceňována. Systematická příprava, certifikace či atestace soudních tlumočníků pro neslyšící, která funguje u znalců a tlumočníků mluvených jazyků, v České republice zatím není vytvořena.
(Ema Kondysková, Ivana Čeňková, Naďa Dingová)

Statické tlumočení

Tento typ je obecně nejstarším, nejznámějším a nejběžnějším způsobem tlumočení divadla pro neslyšící. Charakteristické pro něj je umístění tlumočníka tak, že po dobu celého představení je na jednom jediném místě bez ohledu na to, co se děje na jevišti. Tlumočník stojí na levé či pravé straně jeviště, případně pod jevištěm. Tlumočník může buď stát, nebo sedět (pokud sedí, má z důvodu fyzického omezení pohybu i omezenější možnosti k produkci znakového jazyka). Tlumočník znakového jazyka je buď sám, nebo se střídá se svým kolegou, ale v jeden moment tlumočí vždy jen jeden z nich. Jeho oblečení bývá tmavé, jednobarevné, bez jakýchkoliv šperků, módních doplňků či ozdob, je osvětlen kuželem světla, které na něj svítí beze změn po celou dobu divadelního představení. Tento typ tlumočení u neslyšících způsobuje největší tzv. pingpongový efekt. Pokud je možné umístit tlumočníka tak, aby přes něj bylo bez větších problémů vidět na jeviště, neslyšící diváci to určitě ocení. Budou mít lepší přehled o tom, který z herců právě mluví.
(Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová)

Stínové tlumočení

Tento typ tlumočení je ideálním způsobem zpřístupnění divadelního zážitku neslyšícím divákům. Tlumočníci jsou totiž zapojeni do divadelního představení v maximální možné míře – pohybují se po jevišti spolu s herci a vytvářejí jakési jejich „stíny“. V optimálním případě je počet tlumočníků shodný s počtem herců. Výhoda tohoto tlumočení je zcela zřejmá – neslyšící diváci si nemusí vybírat, zda budou svou pozornost upírat směrem na tlumočníka, nebo na herce. Ani slyšící diváci zpravidla s tímto typem tlumočení nemívají problémy. Tlumočníci znakového jazyka se při stínovém tlumočení stávají neoddělitelnou součástí divadelního představení. Příprava na tento typ tlumočení je velmi náročná, a to jak pro samotné herce, tak především pro tlumočníky znakového jazyka, na které se požadavky na kvalitu a profesní schopnosti tlumočníka velmi zvyšují. Takový tlumočník musí být nejen velmi kompetentní ve znakovém jazyce a v tlumočení, ale musí mít i pohybové a herecké předpoklady a smysl pro týmovou spolupráci.
(Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová)

Tlumočení

Převod sdělení mezi dvěma jazyky, který probíhá v reálném čase a následuje prakticky ihned po originální promluvě, která má být tlumočena. Jazyk, z něhož probíhá tento převod sdělení – zdrojový jazyk, i ten, do něhož je sdělení tlumočeno – cílový jazyk, může být mluvený nebo znakový.
(Helena Šebková)

Tlumočení divadla

Umělecké tlumočení divadla má v České republice poměrně krátkou tradici. První divadelní představení tlumočené do znakového jazyka bylo v České republice uvedeno v roce 1998 – představení Plukovník Pták Divadla Na zábradlí. Po roce 2003 začalo představení otevřených neslyšícím divákům přibývat a každý rok jsou pravidelně připravovány nové premiéry tlumočených představení. Nejvíce tlumočených představení realizuje Česká komora tlumočníků znakového jazyka. S ohledem na umístění tlumočníka/tlumočníků v představení lze rozlišit tři základní typy uměleckého divadelního tlumočení – statické tlumočenízónové tlumočenístínové tlumočení. Nově se k tlumočení divadla řadí i speciální typ tlumočení divadla, kdy je tlumočník zároveň v roli herce i tlumočníka. Tento typ tlumočení zatím nemá běžně vžitý název a Česká komora tlumočníků znakového jazyka pro ně používá termín experimentální forma divadelního tlumočení, někdy se tento typ uvádí v rámci stínového tlumočení. Jednotlivé typy se liší nejen umístěním tlumočníka v prostoru, ale i tím, že výrazně ovlivňují celý proces příprav a realizace tlumočeného představení (zkoušky, rozvržení umístění herců a rekvizit na pódiu, ekonomické aspekty ad.). Odlišují se i mírou tzv. pinpongového efektu, který vyvolávají. V praxi se tento efekt projevuje tak, že neslyšící diváci musí neustále přenášet svou pozornost mezi tlumočníkem a herci na jevišti. K formě tlumočení divadla, která však nebývá uměleckým tlumočením, se řadí i tzv. balkónové tlumočení.
(Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová, Tamara Kováčová)

Tlumočení hudby a zpěvu

Umělecké tlumočení hudby a zpěvu je v České republice poměrně novou záležitostí První koncert populární hudby, který byl celý tlumočený do znakového jazyka – Tříkrálový benefiční koncert –, proběhl v roce 2002. Hudební tlumočení lze rozdělit na tlumočení zpěvu a tlumočení hudby. V každém ze dvou zmíněných případů se při překladu postupuje poněkud jiným způsobem, výchozí hledisko je však u obou typů překladu stejné – zprostředkovat neslyšícímu divákovi stejný prožitek, jako má divák slyšící. Hudební tlumočení je dále možné podle počtu tlumočníků při jednotlivé skladbě rozdělit na tlumočení skladby jedním tlumočníkem a tlumočení skladby dvěma, případně více tlumočníky. V případě tlumočení celého koncertu bývá obvyklejší a komfortnější střídání více tlumočníků, a to po jednotlivých skladbách i v situaci, že se jedná o jednoho interpreta. Umístění tlumočníka na jevišti ve vztahu k interpretovi je volnější než při divadelním tlumočení. V případě tlumočení hudby ve většině případů není na místě mluvit o tzv. pingpongovém efektu, protože hudební těleso nebude neslyšícím divákem s největší pravděpodobností intenzivně sledováno a umístění tlumočníka je v podstatě velmi variabilní. Tlumočník, resp. pořadatel, by měl zvážit, zda kromě hudebníků budou na scéně ještě jiné výrazné či důležité vizuální podněty, které by mohly umístění tlumočníka ovlivňovat. Při tlumočení zpěvu platí stejná zásada jako u divadelního tlumočení – čím blíže je tlumočník interpretovi, tím je zážitek neslyšícího diváka komplexnější. Je však nutno podotknout, že případné oddělení tlumočníka a interpreta je při tlumočení zpěvu méně rušivé než u tlumočení divadelního, protože tím většinou není ovlivněno porozumění.
(Kateřina Červinková Houšková)

Tlumočení pro neslyšící

Nadřazený termín pro tři tlumočnické profese/specializace – tlumočník znakového jazykatransliterátor znakované češtiny a vizualizátor mluvené češtiny, které se liší náplní a preferencí způsobu komunikace klienta se ztrátou sluchu.
(Naďa Dingová)

Tlumočník

Osoba, která vykonává tlumočnickou nebo překladatelskou činnost. Předpokladem pro úspěšný výkon povolání tlumočníka je dokonalá znalost příslušných jazyků, mezi kterými tlumočí/překládá, včetně znalostí kulturních daných společenství, dobrá paměť, kultivovaný zjev a vystupování, trpělivost, přesnost. Tlumočnická profese není vhodná pro osoby s poruchami paměti a koncentrace, s vadami zraku a sluchu, vadami řeči. Výjimku tvoří neslyšící tlumočník. Pro poskytování profesionálních tlumočnických služeb je nutné celoživotní vzdělávání se a zlepšování vlastních dovedností.
(Naďa Dingová)

Tlumočník českého znakového jazyka

Při tlumočení používá český znakový jazyk, který je přirozeným jazykem s vlastní strukturou, gramatikou a pravidly a který je primárním komunikačním prostředkem většiny osob s těžkou sluchovou vadou a neslyšících lidí.
(Naďa Dingová)

Translatologie

Lingvisticko-literární obor zabývající se převodem textů z jednoho jazyka do jazyka jiného, ať už lidským subjektem nebo překladačem strojovým; zajímá se o otázky přesnosti (věrnosti) překladu, převodu textů z jedné kulturní oblasti nebo dějinné doby do jiné, o otázku možnosti překladu (přeložitelnosti) apod.
(Helena Šebková)

Transliterace

Převod z mluveného jazyka do znakované češtiny a naopak.
(Helena Šebková)

Transliterátor znakované češtiny

Při tlumočení používá jednotlivé znaky znakového jazyka, ale přidržuje se gramatiky českého jazyka. Kopíruje přitom slovosled české věty, nevizualizuje však gramatické významy nesené koncovkami českých slov. Klient si chybějící koncovky domýšlí a do české věty doplňuje na základě své předchozí znalosti českého jazyka. Tento typ tlumočnických služeb preferují nedoslýchaví lidé nebo lidé, kteří ohluchli v pozdějším věku. Český znakový jazyk většinou neovládají. Užívají služeb transliterátora jako osoby, která jim ulehčí náročné odezírání řeči tím, že zviditelní řečená česká slova.
(Naďa Dingová)

Týmové tlumočení

Tlumočení dvěma a více tlumočníky jednomu či více klientům. Tlumočení v týmu je žádoucí za následujících okolností: (a) Je-li tlumočený projev delší než dvě hodiny, protože po takové době již tlumočník není schopen plně se koncentrovat a podávat kvalitní tlumočnický výkon, a to i za předpokladu, že se dělají pravidelné tlumočnické přestávky.(b) Je-li tlumočen náročný projev, ve kterém se vyskytuje např. množství čísel, dat apod., protože únava se v takové situaci dostavuje dříve a s ní se snižuje i schopnost soustředit se. (c) Je-li pro tlumočníka obtížné porozumět klientovi – klient používá pro tlumočníka cizí či málo srozumitelný jazyk nebo varietu jazyka, klient má nízkou úroveň sociálních dovedností a zkušeností, klient je rozrušený, jde o klienta s narušenou komunikační schopností aj.
V týmovém tlumočení lze rozlišit různé typy způsobu práce v týmu: (a) střídání pozice aktivní tlumočník – pasivní tlumočník: tlumočníci se po určitých časových úsecích střídají v tlumočení jednoho mluvčího; (b) tlumočení s podpůrným tlumočníkem: aktivní tlumočník tlumočí po celou dobu a podpůrný tlumočník je ve funkci pasivního tlumočníka, funguje zároveň i jako jazykový korektor a supervizor; (c) tlumočení s „relay“ tlumočníkem, kdy zdrojovým textem tlumočníka, který tlumočí do cílového jazyka (cílový tlumočník), není projev mluvčího, ale již jednou přetlumočený projev, oba tlumočníci – „relay“ i cílový tlumočník – jsou aktivní ve stejnou chvíli. Společná příprava tlumočníků v týmu na tlumočnickou situaci by měla být samozřejmostí.
(Kateřina Pešková)

Umělecké tlumočení

Vžité označení „umělecké tlumočení“, které se nejčastěji používá nejširší veřejností, není terminologicky zcela správné. Zahrnuje v sobě dva na sebe navazující postupy, z nichž ani jeden není fakticky tlumočením. Prvním je umělecký překlad (ten je vždy předem připravený), druhým je provedení překladu v synchronizaci hercem v případě divadelního tlumočení nebo s interpretem hudby či zpěvu. Tyto dva postupy bývají nejčastěji provedeny jedním tlumočníkem, nemusí jít však o pravidlo.
(Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová)

Vizualizace mluvené češtiny

Zřetelná artikulace jednotlivých českých slov ústy tak, aby bylo umožněno nebo usnadněno odezírání mluveného projevu osobami, které ovládají český jazyk a odezírání preferují jako prostředek své komunikace.
(Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, č. 384/2008 Sb.)

Vizualizátor mluvené češtiny

Při tlumočení zřetelně artikuluje ústy jednotlivá česká mluvená slova tak, aby klientovi s vadou sluchu zjednodušil odezírání mluvené řeči. V případě potřeby může hůře odezíratelné slovo nahradit synonymem, které je pro odezírání snadnější. Tento typ služeb využívají především lidé s lehčí sluchovou vadou a lidé ohluchlí.
(Naďa Dingová)

Vzdělávání tlumočníků pro neslyšící v České republice

Tlumočníci v České republice mají několik možností, jak dosáhnout kvalifikace tlumočníka pro neslyšící, a to (a) buď absolvováním vzdělávacího programu, popř. kurzu či zkoušky, u některé z organizaci tlumočníků u nás – Česká komora tlumočníků znakového jazyka nabízí akreditovaný systematický vzdělávací program Certifikační vzdělávací program, Česká společnost tlumočníků znakového jazyka nabízí neakreditované tlumočnické zkoušky (I. – III. stupně, jednotlivé stupně opravňují tlumočit v různých prostředích, tlumočnické profese se nerozlišují), anebo (b) absolvováním třísemestrálního kurzu tlumočnické specializace na oboru čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, který je však přístupný pouze studentům tohoto oboru, popř. (c) absolvováním kurzu pořádaného netlumočnickou organizací či vzdělávací institucí – na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze byl v rámci celoživotního vzdělávaní v roce 2008 otevřen kurz Tlumočení znakového jazyka pro neslyšící, v Pevnosti – Institutu Neslyšících pro specializované vzdělávání kurz Základy tlumočení I a II. Jednotlivé programy a kurzy se liší zaměřením, náplní a uceleností podávaných informací.
(Helena Šebková)

Zdrojový jazyk

Jazyk, z něhož se tlumočí/překládá.
(Helena Šebková)

Znaková řeč

Souborný název pro český znakový jazyk a znakovanou češtinu, a to pro potřeby zákona o znakové řeči (č. 115/1998 Sb.), který platil před zákonem o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (č. 384/2008 Sb.).
(Naďa Dingová)

Znakovaná čeština

Uměle vytvořený komunikační systém. Využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány jednotlivé znaky, převzaté z českého znakového jazyka.
Znakovaná čeština v taktilní formě může být využívána jako komunikační systém hluchoslepých osob, které ovládají český jazyk.
(Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, č. 384/2008 Sb.)

Zónové tlumočení

Tento typ tlumočení divadla pro neslyšící je zdokonaleným typem tlumočení statického. Při zónovém tlumočení se na představení podílí více tlumočníků. Typické je, že tlumočí minimálně ve dvojici. Tlumočníci jsou přítomni přímo na jevišti a jejich umístění se může měnit se změnou scény či dějství tak, aby byli vždy přítomni v té zóně (části jeviště), kde se odehrává děj představení nejvíce. Tlumočníci znakového jazyka většinou stojí na vyvýšeném místě (stupínku). Při jejich umístění je důležité myslet na jejich viditelnost pro neslyšící diváky tak, aby v průběhu jednotlivých divadelních akcí nebyli překrýváni herci. Vzhledem k tomu, že tlumočníci jsou součástí scény, jsou oblečeni do kostýmů. Ve výsledku jsou však co nejméně výrazní vzhledem k oblečení herců a výpravě představení. Tzv. pingpongový efekt je u tohoto typu tlumočení výrazně redukován. Neslyšící diváky však přesto stojí mnoho úsilí soustředit se na to, kterou promluvu jakého herce tlumočník právě tlumočí. Tento způsob tlumočení se těší u neslyšících diváků větší oblibě než tlumočení statické. Zároveň i slyšícími diváky je přijímán lépe, jelikož tlumočníci jsou v kostýmech a jsou tak i díky svému umístění přirozenější součástí scény.
(Kateřina Červinková Houšková, Naďa Dingová)